teatroterapie

Jelikož je teatroterapie svým charakterem nejvíce hraniční disciplínou v porovnání s jinými paradivadelními přístupy terapeutické povahy, je značně problematické tento obor přesně vymezit. Navíc neexistuje ucelenější teoretický koncept oboru a je tudíž nutno vycházet z empirie a interdisciplinárních vztahů s hraničními obory.

Ambivalentnost v chápání teatroterapie (z perspektivy umělecké versus terapeutické) ji činí exkluzivní a účinnou metodou tam, kde ostatní přístupy selhávají. (z Učebnice pro specializované studium pro prevenci sociálně patologických jevů Michal Růţička, Martin Dominik Polínek)

Na základě těchto vymezení bychom mohli definovat teatroterapii jako expresivní terapeuticko-formativní přístup spočívající v celkové přípravě divadelního tvaru a jeho následné prezentaci před diváky s terapeuticko-formativním cílem, jehoţ účastníky jsou zpravidla jedinci se specifickými potřebami (Polínek, 2007).

Cílový efekt teatroterapie velmi různorodý, závisí na mnoha okolnostech – osobnosti teatroterapeuta, cílové skupině, specifických potřebách klientů atd., přesto můžeme vysledovat jeho určitá specifika: – rozvoj komunikace verbální i neverbální, – zmírnění sociálních fobií, – snížení sociální izolace, – zlepšení sebekritiky a sebereflexe, – zdokonalení sebekázně a smyslu pro povinnost, – rozvoj kreativity, – zvýšení adaptability, – zvýšení sebevědomí, – zvládnutí kontroly svých emocí, – získání schopnosti spontánního chování, – rozšíření repertoáru rolí pro život (Polínek in Müller, 2005)

Výsledky výzkumu teatroterapeutických trendů, formulované v zakotvené teorii, odkrývají výrazný paradox týkající se zacílení teatroterapie (Polínek, 2007): Celkové směřování činnosti (teatroterapie) je estetické (umělecké). Teatroterapeuté si uvědomují terapeutický potenciál metod teatroterapie, ale jejich základním cílem je vytvořit divadelní představení – „dělat divadlo“. Ani samotní klienti (herci) mnohdy vůbec o své divadelní činnosti neuvažují jako o terapii. Proto je tato činnost: autentická, zbavená „psychoterapeutického stigmatu“, výrazně motivující. Ovšem konkrétní cíle uváděné teatroterapeuty výrazně směřují do oblastí terapeuticko-formativní, integrační, edukační; konkrétní umělecké cíle jsou v naprosté menšině. Klienti subjektivně velmi silně vnímají terapeutické procesy během 15 teatroterapie: katarzi, fenomén „jako“, přenos a protipřenos v interakci s diváky, korektivní emoční zkušenost. – Toto prožívání výrazně spadá do terapeuticko-formativní oblasti. Z těchto (zdánlivě si vzájemně odporujících) faktů můžeme formulovat následující princip (Polínek, 2007, s. 189): „Umělecké zacílení teatroterapie naplňuje a umocňuje její terapeuticko-formativní cíle.

1 thought on “teatroterapie

Comments are closed.